Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jerry Cantrell má evidentně zcela jasno, jakou hudbu chce dělat. Na nic si nehraje a jasně říká, že i aktuální deska ALICE IN CHAINS, především pak titulní skladba, byla napsána jako pocta staré seattleské grunge scéně. A tak nemůže nikoho překvapit, že přílišné změny se nekonají, spíš naopak. I na desce "Rainier Fog" převažují momenty odkazující na staré ALICE IN CHAINS.
První album po smutném odchodu zpěváka Layne Staleyho do drogového ráje, tedy "Black Gives Way To Blue", je rozhodně důstojný návrat, který pro mne postrádá jen trochu těch emocí. Ano, ať poslouchám jak chci, slyším výborně odvedenou práci. Ale nějak se nemohu zbavit dojmu strojové pečlivosti bez života. Možná trochu paradoxně se mi minulé album "The Devil Put Dinosaurs Here" líbí více. Ze skladeb cítím silnější atmosféru, díky které jako by se vracely uvěřitelné emoce.
A "Rainier Fog" pokračuje logicky v nastolené cestě. Nicméně jsem trochu zmaten z toho, že Jerry právě titulní skladbu označuje za poctu grunge scéně, protože právě titulku považuji za pro ALICE IN CHAINS trochu netypickou. Je totiž příkladem toho, že na albu "Rainier Fog" přibylo melodií. Myslím tím takové ty skutečné melodie, které se neuzavírají jen v temné depresi, ale místy až vesele točí kolovrátek klasických rockových hitovek. Navíc je to skladba, ve které nejsou vokály jen plagiátem Layne Staleyho. Podobný pocit mám i z balady "Maybe", ve které jsem se až lekl, když se mi v určité chvíli vyrojily v hlavě asociace s Guns N' Roses. Ano, vokál zde občas jde až neuvěřitelně blízko k tomu od Axla Rose. Ale přecejen se jedná pouze o vyjímky, které potvrzují pravidlo, že zpěv u téhle skupiny prostě musí nést stigmata původního vokalisty.
Tímto se přirozeně dostáváme k tomu, co tak rozděluje mnohé fanoušky ALICE IN CHAINS. Přijmout či nepřijmout skupinu bez původního osobitého projevu Layne Staleyho? To je oč tu běží. William DuVall a vlastně i samotný Cantrell toto dilema ještě zostřují tím, že stejně jako na předchizích počinech, i zde se drží v rovině napodobující originalitu Layna. Vokály mají podobnou barvu hlasu, frázování i "manýry", až by se chvílemi mohlo zdát, že to na nás ze záhrobí volá samotný Staley. Je těžké označit tuto skutečnost za klad nebo zápor. Názory se na to musí logicky různit. Pro mne jako pamětníka je to ale logický hlasový styl, který k ALICE IN CHAINS prostě patří. Otázkou tak zůstává, jak dalece se DuVallovi a Cantrellovi (bez drogového rauše) daří dosáhnout kromě napodobování i tu vypjatou sílu Laynova původního projevu. Myslím, že v tomto ohledu jsme kdesi na půl cesty. Vokály jsou přesvědčivé, ale přestože se nedrží někde u zdi, místy je projev tak nějak příliš hodný. Chybí ta rozechvělá naléhavost, a i když se třeba v "Drone" do silovějšího projevu tlačí, v hlavě jako bych slyšel mnohem vypjatější a uřvanější verzi od Layne Staleyho. Na druhou stranu přináší DuVall prvek uvolněnosti, který ve skladbách funguje bez sebemenšího nesouladu. Třeba v "Never Fade" se tak do jisté míry vymaňuje ze zmíněného stigma napodobování.
Ale jak už bylo napsáno výše, Cantrell se zjevně zcela úmyslně snaží evokovat v pamětnících vzpomínky. Objevuje se to silně i v textech, třeba právě titulní skladby: "Living the past you find out it's hard to stay sober". Ve mě nejvíce nostalgie vyvolává skladba "Red Giant" a hlavně “So Far Under”, která je jako výlet do daleké minulosti, a jak to po stránce vlastních hudebních motivů, tak i tempem a náladou. Tuhé riffy jako by propadly časem z alba "Dirt". A přes tento oslí můstek se tak dostávám ke srovnání, které chtě nechtě prostě musím udělat. Protože právě při srovnání s nadčasovou deskou "Dirt" chybí novému albu důraznost, syrovost a intenzita. Při přímém souboji (poslechu obou alb za sebou) tak u mě "Rainier Fog" celkem jednoznačně prohrává. Ale to je možná jen problém člověka, který si sám pro sebe zařadil "Dirt" kamsi na vrchol své sbírky. (A světe div se, vážně ho mám na horní polici své skříně s cédéčky. Tak jasně, může za to i abeceda).
Každopádně si dovolím vystřihnout Jerry Cantrellovi poklonu za jeho nestárnoucího ducha a vytrvalost, s jakou se drží svého "kopyta". Ať vám to stále šlape pánové, mé někdejší mladé já vám tleská.
Francouzská parta si za cíl snažení vytyčila instrumentální postmetalovou hudbu, kterou se snaží pojmout v maximální šíři. Koketuje tedy s lehkými postrockovými náladami i ponurou atmosférou doom metalu. K tomu výpady ke klasikům CULT OF LUNA. Povedené.
Při svém debutu pod "majorem" předvádějí WOLFBRIGADE svůj standard. Bylo už i lépe, ale mohlo být i hůř. Dominující pogo střídají vály v rychlejším středním tempu a prostě to klasicky dobře odsejpá. Častěji se však asi budu vracet ke starším nahrávkám.
Žádné johoho a rum. Vodní živel, to je tma, zima, utrpení. A tahle francouzská úderka nemrtvých námořníků to dobře ví. Proto drhne agresivní melancholický meloblack, který rázně komanduje kapitánka Adsagsona a její průrazný ječák. Valí to tvrdě jak vlny!
Druhý díl trilogie těchto Švédů je ukázkou silného prog metalu bez kompromisů. Jede se většinou s pořádnou razancí a v tempu, ale nechybí ani odlehčené pasáže. A jelikož provedení je bez chyby, včetně parádního vokálu, výsledek více než příjemný.
Klasický, ryzí a slušně nabroušený heavy/thrash metal jako z dob dávno minulých. Od Portugalců IN CHAOS se nedočkáme inovací, ale ani kompromisů. Velmi dobré retro album a vůbec nevadí, že pánové mají moc rádi METALLICU.
Návrat do starých časů švédského melodického death metalu mi v podání SARCASM připomněl okouzlení, které jsem svého času prožíval u desek SACRILEGE. Ale inspirací je zde více. Pohlazení na duši pro pamětníka deathmetalových devadesátek.
Velmi přesvědčivý death metal z Litvy. Spíše střední tempo, silově zasekávané riffy a hluboko posazený vokál evokuje starou severskou školu. Občas jako by se uctívali i CARCASS. Vydařená deska.